Allgaier, Jušta & partner - články a publikace

Jdi na menu

Zásadní změna v právní úpravě (zákonných) úroků z prodlení

Zcela nečekaně, bez jakéhokoliv předchozího avíza v odborných periodicích či denním tisku, přistoupila vláda k novelizaci svého nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.

Novela byla publikována v částce 60 pod č. 163/2005 Sb., a účinnosti nabyla dnem 28. dubna 2005. Rozsahem se jedná o novelu nevelkou, obsahem však zcela revoluční. Novelizovaný § 1 citovaného vládního nařízení zní nově takto:

„"Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.“

Dle přechodného ustanovení novely se nová právní úprava použije tehdy, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení, tj. po datu 28. dubna 2005. Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.

Nebude na škodu menší historický exkurs, týkající se právní úpravy zákonných úroků z prodlení. Předchůdce platného obchodního zákoníku, to znamená hospodářský zákoník z roku 1963, používal zcela jinou terminologii a vycházel ze zcela jiných společensko-ekonomických základů. Dle jeho ust. § 378:

  • (1) Je-li organizace v prodlení s placením faktury (dokladu ji nahrazujícího) nebo se splněním vykonatelného arbitrážního rozhodnutí znějícího na peněžité plnění, činí poplatek z prodlení 0,05% dlužné částky za každý den prodlení.
  • (2) Poplatek z prodlení ve stejné výši je organizace oprávněna požadovat na organizaci, která
    • a) je v prodlení s odesláním podkladu pro fakturaci,
    • b) neoprávněně vybere z jejího účtu peněžní částku, na kterou nemá právo; v tomto případě se poplatek z prodlení počítá ode dne, kdy částka byla vybrána, do dne, kdy částka byla vrácena.
  • (3) Odběratel, který nezaplatil fakturu v rozsahu vadného plnění (§ 202 odst. 1), není v prodlení s placením, pokud jeho reklamace je oprávněná a pokud právo z odpovědnosti za vady bylo včas uplatněno.
  • (4) Poplatek z prodlení se neplatí za dobu, po kterou bylo zdržení proveditelné platby způsobeno peněžním ústavem.

Na jiném místě týž zákon používal pojem „penále“. Oba pojmy se postupem doby v socialistické ekonomice tak zažily, že v povědomí některých podnikatelů či zaměstnanců přetrvávají dodnes a lze se s nimi setkat relativně často na různých písemnostech. Takovouto praxi však nutno v současnosti důrazně odmítnout, každý odborník by měl s ohledem na princip právní čistoty používat terminologii aktuální.

Hospodářský zákoník byl k datu 1. 1. 1992 nahrazen obchodním zákoníkem. Ust. § 369 již od počátku účinnosti obchodního zákoníku stanovilo:

  • (1) Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1% vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502.
  • (2) Věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení.

Od roku 2001 došlo ke zrušení této v praxi nevyhovující právní úpravy a došlo k propojení úpravy obchodněprávní s úpravou občanskoprávní, neboť ust. § 369 nyní odkazuje stran sazby úroků z prodlení buď na smlouvu nebo na předpisy práva občanského. Oním předpisem práva občanského se rozumí právě nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v platném znění.

V čem byla právní úprava platná do roku 2001 nevyhovující? Věřitelé museli v případě soudních sporů velice komplikovaně dovozovat výši zákonné úrokové sazby s pomocí ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Často se jednalo o situaci neřešitelnou. Příkladem budiž dlužník se sídlem v Praze, kde působí desítky nejrůznějších bank, poskytujících stovky nejrůznějších druhů úvěrů s různým zajištěním, úrokovými sazbami atd. Věřitel by musel strávit několik týdnů zpracováváním těchto bankovních údajů. Praxe si pomáhala tak, že věřitel „od oka“ uvedl sazbu - např. 15% (včetně 1% navýšení) a spoléhal na benevolenci soudu. Ve valné většině případů s podobnou taktikou uspěl, v případě urputné obrany žalovaného však nastávala právě výše naznačená patová situace.

Od roku 2001 až dosud bylo vše relativně jednoduché. I pro obchodní vztahy se použilo nařízení vlády č. 142/1994 Sb., dle jehož velice srozumitelné dikce výše úroků z prodlení činila ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.

V případě prodlení s placením nájemného z bytů byla upravena typově obdobná sankce, a to tzv. “poplatek z prodlení„. Jeho výše činila a nadále činí (zde k žádné změně nedošlo) za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,- Kč za každý, i započatý, měsíc prodlení.

Odkaz na diskontní sazbu byl tehdy velice příhodný. Diskontní sazba České národní banky dosahovala až závratných 13% per annum (rok 1997), násobeno dvěmi by vycházel zákonný úrok z prodlení v brutální výši 26% per annum. V souvislosti s oživením ekonomiky docházelo k postupnému snižování diskontní sazby až na současných 0,75% p.a. ! Peněžní sankce tak postupně ztrácela svoji razanci a patrně tento stav přiměl vládu k současné novele. Opouští se báze diskontní sazby stanovené ČNB a zavádí se báze tzv. „repo sazby“.

K tomu na vysvětlenou uvádím, že při tzv. „repo operacích“ centrální banka přijímá od bank přebytečnou likviditu a na oplátku jim předává dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti centrální banka jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí poskytnuté cenné papíry. Základní doba trvání těchto operací je 14 dní, úrok při této operaci je nazýván repo sazbou (refinanční sazbou). ČNB podle americké aukční procedury přijímá přednostně nabídky bank požadující nejnižší úrokovou sazbu. Při vyšší repo sazbě dochází ke zdražení peněz, banky si půjčují méně, naopak jsou ochotné poskytnout samy své prostředky centrální bance, dochází ke stahování peněz z oběhu a zmírňování inflace.

Pro zajímavost níže připojuji vývoj diskontní sazby a repo sazby od roku 2004 do současnosti:

Stav kRepo sazba (%)Diskontní sazba (%)
25. 6. 20042,251,25
27. 8. 20042,501,50
28. 1. 20052,251,25
1. 4. 20052,001,00
29. 4. 20051,750,75

Závěrem se pokusím modelovat postup v konkrétní kauze po novele vládního nařízení: Dlužník měl splatit svůj peněžitý závazek dne 10. 5. 2005. Vzhledem k přechodnému ustanovení novely se použije již novelizovaný § 1. Aktuální repo sazba ve výši 1,75% se navýší o 7 procentních bodů, výsledkem jest výše zákonného úroku 8,75% p.a. Tato sankce bude zatěžovat dlužníka až do doby, než svůj závazek splní. Pokud by prodlení dlužníka přetrvalo až do druhého kalendářního pololetí roku 2005, bude muset věřitel opět zjišťovat aktuální repo sazbu k prvému dni druhého kalendářního pololetí a výpočet případně aktualizovat. Takové „pohyblivé“ řešení má svoji logiku za situace, kdy by se repo sazby zásadním způsobem v průběhu času měnily, jinak by mohl být dlužník poškozen náhlým výkyvem ve výši sazby.

Novelu považuji z hlediska myšlenkového i formulačního za velice zdařilou, vazba zákonného úroku z prodlení na sazbu diskontní již byla zcela neúnosná… Alternativou přijatého řešení snad mohl být model „aktuální diskontní sazba ČNB k prvému dni prodlení dlužníka navýšená o x bodů“. Za vadu nové úpravy považuji stav, kdy například v případě několikaletého prodlení se zaplacením peněžitého dluhu bude muset věřitel do žaloby de facto uvést jakousi „tabulku“, konkretizující údaje pro každé kalendářní pololetí. Jednoznačně se však jedná o zpřísnění právní úpravy ve vztahu k dlužníkům, což vždy zasluhuje ocenění…

V Praze, dne 1. srpna 2005.

Kolektiv autorů AK Allgaier, Jušta.

zpět na publikace



Impressum und rechtliche Hinweise | webmaster | GDPR | poslední aktualizace: 7. 2. 2018